Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když v roce 2015 představili LUCID PLANET své eponymní album, přijal jsem toto dílo chladně. Jen částečně funguvola slyšitelná snaha o toolovské aranže a obdiv si nezískaly ani nepřesvědčivé vokální manýry, které byly místy tak trochu padorií na Maynarda. Jenže asi už uplynulo dostatek času, aby se LUCID PLANET posunuli o hodně dále. Jejich album covidového roku 2020 je najednou úplně jiný zážitek. Princip tak trochu zůstal, rozvíjející se dlouhé struktury, repetice, variace, gradace a zvraty, tedy základ, na kterém se dá stavět, si Australané ponechali. Mnohem více ale vsadili na pestrost a implementaci dalších vlivů.
Tím nejmarkantnějším se stala provázanost kytarové hudby s elektronickými zvuky, které prorostly do aranží tak přirozeně a pevně, že je na nich vlastně většina skladeb zcela závislá. Fantastické je na tom, že je to symbióza naprosto funkční a v použité skladatelské i zvukové rovině samozřejmá. Tak alespoň působí. S tím se proměnil i zvuk, který je najednou velmi plastický a ne tak temný. Skladby se halí do prosvětlenější, chápejte bláznivější, psychedelie. Paralely s TOOL jsou stále trochu patrné, třeba „Organic Hard Drive“ do značné míry využívá princip gradujících motivů. Dusavá elektronická rytmika ale i zde otočí skladbu do jiné roviny. Najednou jsme v řezavé a až pochodové rozpustilosti. Jak snadné se zdá přehazovat náladu sem tam a nepřipadat si u toho jako schizofrenik?
Specifická rytmika a kytarové postupy mi občas dají vzpomenout na doby, kdy jsem spokojeně poslouchal alba jiných Australanů ALCHEMIST. Podobnost se opravdu občas objeví, naštěstí jen občas, protože těch paralel a odkazů se najde mnohem více. Orientální motivy ve „Face the Sun“, Reggae postupy ve skladbě „Offer“, nebo world music jako od starých DEAD CAN DANCE v kousku „Entrancement“. A celé to do sebe zapadá jak pestrobarevné puzzle. Doplněno tentokrát uvolněným přirozeným vokálem, který si na nic nehraje a nesnaží se kroutit do nepatřičných poloh. Hostující ženský hlas, flétna a didgeridoo už jen doplňují tuhle skládanku.
Při úvahách, k čemu celkové vyznění alba přirovnat, vypluje na mysl současná podoba THE OCEAN. Při bezprostřební konfrontaci s „Phanerozoic II: Mesozoic | Cenozoic“ u mne ale bez váhání dostává palec nahoru LUCID PLANET, důvody jsou samozřejmě čistě subjektivní, nicméně na moji subjektivitu emicionálně útočí větší rozmanitost, vypjatější ale i uvolněnější pasáže, perfektní zapracování elektronických zvuků a do přirozené celistvosti nahrávky s neuvěřitelnou samozřejmostí zakomponovaná žánrová neposlušnost, kdy mi vůbec nepřijde nepatřičné, že se tu s prog metalem a psycho rockem míchá reggae, world music, orientální motivy, nebo inspirace aboriginskými tradicemi.
Velmi osobitý mix progresivního metalu s haldou dalších vlivů od elektroniky přes reggae až k world music. Vlastně takový psycho výlet do všemožných hudebních zákoutí svázaný perfektní produkcí a skvělým zvukem.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.
Fínsky melodicky death so štipkou blacku som objavil až tento rok, ale hrali mi v aute i doma celé leto. Ich siedmy album som teda privítal s rozkročenou náručou a oni ju naplnili po okraj. Nič prelomového, skrátka ich osvedčená kvalitka.
Třicet let po založení je HORNA ve formě. Starý kozel Ville Pystynen, nestor finské blackové scény, za to umí vzít. Ostrý vysypaný BM, halekavá finština a taky rock'n'roll. A skvělé nápady, třeba ústřední melodický motiv v "Hymni II" z hlavy nedostanete.
Hleďme, kolega Noisy deklaruje SACRILEGE. Inu, SARCASM jsou jati hluboko v deathmetalových devadesátkách (založeni 1990, reaktivováni 2015) a navíc mají i blackový "edge". Jsou tam i DISSECTION, jinak je to spíše standardní, ničím nevybočující deska.